Krapet optimismu, který se dnes nenosí

Smrt, krev, strach a zmar. Masakr v Nice. Teror islamistů, apokalypsa a třetí světová. Média nás naučila malovat čerty na zeď a svět načerno.  Až do té míry, že občas zamlčují pozitiva a bagatelizují naděje na obrat k lepšímu.

Krev, smrt a sex prodává. Přitahuje zvědavé čtenáře, diváky i posluchače. Když jde všechno tak, jak má, je to pro noviny tragédie. Když propukají tragédie jedna za druhou, živly a teroristé zabíjejí ve velkém, je to pro média terno. Stačí se podívat na titulní stránky bulvárních plátků, třeba dnes, abychom nechodili zbytečně daleko. Copak o to, bulvár je bulvár… Horší je, že ke stejné strategii se uchylují i média veřejnoprávní nebo taková, která se vydávají za „seriózní zpravodajství“. Trochu se to podobá zálibě v hororech, jenomže cynická hra „na strach“ vědomě zneužívá skutečná lidská neštěstí, což je dosti podstatný rozdíl: asi jako mezi kečupem a lidskou krví, namaskovaným zombiem a teroristou, mystifikací a skutečností nejskutečnější. A nachomýtá se nám stále více důkazů – nejen oni halucinogenní pokémoni, lákající jako kdysi bludičky pocestné do bažin zpitomělé majitele telefonů chytřejších než jsou oni sami pod kola aut nebo do propasti – že mezi realitou opravdovou a virtuální jaksi poznenáhlu, ale jistě přestáváme rozlišovat. Ostatně, ruku na srdce, co víme skutečného řekněme o válce na východě Ukrajiny, kterou známe výhradně z televizních záběrů a ideologicky disciplinovaných komentářů novinářů?

Proč o tom všem tak zarputile píšu? Protože mám pocit, že člověk je tvor od přírody životaschopný, hlavně tím, že se dokáže přizpůsobit konkrétním prostředím a podmínkám. Že se dokáže smířit s osudem, i když je k němu macešský či krutý. A také tím, že neztrácí naději a optimisticky věří, že když se bude snažit, bojovat sám ze sebou a neztratí předčasně trpělivost, vše se v dobré obrátí a ještě ho čeká na světě nějaké to zadostiučinění, potěšení a rozptýlení, prostě že je ještě brzy házet flintu do žita. Jenomže pak si pustí rádio, televizi, v rozčilení si koupí noviny a na depresi kořeněnou paranoiou je zaděláno než byste řekli švec.

Jako dnes ráno. To je samé: „zakažte náklaďáky“, „rozdejte lidem zbraně“, „zůstaňte doma a radši nikam nejezděte“! Hysterie, která se pozvolna destiluje v křečovitý vztek a tekutý hněv. Škoda, že se nikdo z oněch podněcovatelů k nenávisti vůči všemu cizímu nepozastavil v dnešních novinách, televizních či rozhlasových pořadech nebo blozích nad informací, která naopak může svojí pozitivní energií zahnat mnohé nenávistné giny zpět do lahve a tou je de facto konec nové studené války mezi Západem a Ruskem, přesněji mezi USA a Ruskem, protože evropští obchodníci už v Moskvě, Petrohradě a dalších ruských městech pilně podepisují smlouvy o nových zakázkách a vzájemné spolupráci po ukončení sankcí. To je sice pořád v politickém nedohlednu, byť ekonomicky už klepe na dveře. Ono ani vlastně není příliš divu, že novináři, jejichž pracovní náplní je posledních pár let malovat svět jako volný ring pro soupeření dvou znepřátelených velmocí, představovat ho čtenářům jako hollywoodský thriller, v němž Dobro bojuje proti Zlu, přičemž do Dobro je USA a to Zlo Rusko, se najednou nehrnou do komentování konce nové studené války, na jejíchž explozích hněvu si přihřívali polívčičku. Není divu, že se v českých médiích neobjevuje ani zmínka o tom, že se s Putinem sešel a přátelsky pohovořil šéf americké diplomacie John Kerry nebo že prezident Obama veřejně prohlásil, že je Amerika připravena znovu zahájit spolupráci s Ruskem.

Dokážete si představit to zděšení majitelů televizních stanic a vydavatelů novin, kdyby se svět usmířil a utichly války? Kdyby se situace uklidnila natolik, že by teroristé neměli záminku k zabíjení a generální štáby by se změnily v muzea? Nejenže by přišli o své zisky i prestiž, protože by se provalilo, jak a proč oblbovali lidi a kolik jim za to kdo platil – začali by být, stejně jako všichni váleční štváči, noekonzervativní svazáci, agresivní nacionalisté, muslimobijci, rusofobové i amerikanofobové – k smíchu.

Myslíte si asi, že jsem nenapravitelný snílek, který v euforii z pobytu v jihočeské přírodě nechal příliš dlouho svítit ono neslavně proslulé sluníčku na svou stále holejší lebku… Ne, vůbec ne. Prostě jsem se vykoupal v řece, lehl si na voňavou trávu a chvilku se díval, jak po modré obloze nad mou hlavou, kam se v každodenním shonu ani málem nemám kdy podívat, plují baculatá, stále se měnící a vzájemně prolínající bělostná oblaka. Takže hlavu vzhůru, zhluboka dýchat – a pěkné léto!