Dražší plyn a vzteklý Majdan aneb Ukrajinská kocovina

„Nějak se nám to tady zvrtlo,“ říká mi do telefonu starý kamarád, kyjevský rocker a grafik Olexander. Svěřuje se, že rychle ztrácí svou revoluční euforii a pomalu propadá pesimismu. „Už to tak vypadá, že jsme se šlápli z bláta do louže, z deště pod okap. Ale ještě se nevzdáváme!“

Olexander strávil na Majdanu v únorových mrazech 13 dní. V práci si vzal dovolenou, domů chodil jen přespat. Po úprku prezidenta Janukoviče ze země upřímně věřil, že Ukrajina má nejhorší za sebou. Upřímně se těšil na to, že odpoutání se od Ruska, vzepětí nové ukrajinské kultury, rozjařená obliba nové generace mladé poezie i prózy, boom ukrajinských kapel a konsensus většiny lidí v nutnosti skoncovat s korupcí přinese období vzájemné tolerance a společné snahy o důstojný život a pozvolný ekonomický vzestup. Místo toho hrozí teď zemi chaos a hlavně pokračující bída, která v důsledku většině lidí znemožňuje normální život a nutí je k potupnému cestování za prací do Ruska nebo do Evropy.
„Nová vláda udělala strašně moc chyb. Ve všem vyšla vstříc Svobodě a Pravému sektoru, na všechno kývla Mezinárodnímu měnovému fondu, ale na obyčejné Ukrajince se z vysoka vykašlala. Jestli se to rychle nezmění, bude to znamenat, že jsme na Majdanu mrzli a bojovali zbytečně,“ říká Olexander a dodává: „Pohroma se teď na nás valí ze všech stran. Lidé se bojí, že stačí malá provokace a může začít válka s Ruskem. To by byl konec. Světová válka. Absolutní konec. Další pohromou, která hrozí, je válka mezi Pravým sektorem a novou mocí. To, že zabili Muzyčka, hrozně moc radikálních lidí z Majdanu naštvalo a chtějí bojovat dál za svou věc. Nechtějí složit zbraně. Jenomže ministr vnitra se tváří, že půjde tvrdě po nich. To smrdí občanskou válkou, partyzány a záškodníky, teroristy. Na a třetí věc – dneska oznámili, že zdraží plyn o polovinu. Dokážete si to představit. O polovinu?! Že to prý byla podmínka MMF pro udělení půjčky. To je pro ty nejchudší tragédie. Takhle jsem si novou Ukrajinu nepřestavoval. Zase jsme naletěli.“

Zavěsil jsem sluchátko a bylo mi smutno. V Kyjevě, Oděse, Užhorodu nebo ve Lvově mám hodně přátel. Skvělých, veselých, pohostinných, rovných lidí. Přál bych jim, aby se jim jejich sen o nezávislé zemi, kde budou moct důstojně a v klidu žít jako lidi, splnil. Podle posledních událostí to ale vypadá, že nejsou na konci, ale pořád ještě na začátku dlouhé cesty. Od srdce jim přeju, aby měli kliku a dostali se z toho. Jinak bude zle nejenom s nimi, ale i s námi. I když mnohým z nás ještě nedochází, jak je těch čtyřicet šest milionů lidí mezi Užhorodem a Charkovem blízko. Jestli se jim nepodaří vytvořit normální, smířlivou, kulturní a aspoň trochu prosperující společnost, odneseme to i my. Držím nám všem dohromady palce.