Vzpomínka na Randsdorfa

Jakmile něco vyvolá v lidech obzvláště silný hyenismus, nedá mi to, abych se neozval. Proto bych chtěl přispět jednou drobnou vzpomínkou na Miroslava Randsdorfa jako na přednášejícího na ilegálním bytovém semináři v roce 1984.

Na úvod bych chtěl jen podotknout, že kontroverzní výroky a hlavně činy tohoto mnohaletého europoslance ve mně už hodně dlouho – snad posledních dvacet let – vzbuzovaly rozpaky a často i odpor. Jeho kauzy s dopravními nehodami, které způsobil, ohromné dluhy pohádkovému platu z Bruselu navzdory, arogance vůči novinářům, skandály s padělanými obrazy a záhadným švýcarským kontem lze těžko omlouvat jeho legendární nepraktičností a popleteností. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že mu peníze stouply do hlavy a zamotal se do sítí, ze kterých už se neměl sílu ani schopnosti vymotat.

Když jsem někdy nepovedené politické peripetie pana Ransdorfa sledoval, nemohl jsem pochopit, co se to tomu pánovi, kterého jsem před rokem 1989 považoval za jednoho z mimořádně vzdělaných a myšlenkově bystrých lidí, vlastně stalo. Jestli mu náhodou z toho všeho nepřeskočilo. Moje vzpomínka z gymnaziálních časů, kdy jsem ho uviděl poprvé, byla totiž úplně opačná: skromný, přívětivý, zapálený historik a inspirativní filosof. Chodili jsme na Akademické gymnázium, které tehdy sídlilo dočasně na Petřinách, a na psychologii jsme dostali mladého sympatického učitele. Nejenže se s námi na tehdejší dobu – psal se rok 1983 – bavil ve třídě nezvykle otevřeně i na citlivá politická témata, ale po roce s námi začal chodit na pivo, kde diskuze o psychologii, politice, reálném socialismu, lidských právech a undergroundové kultuře nabíraly málem protistátní obrátky.

No a jednou nás – bylo nás jen pár zájemců – pan učitel vzdal pod příslibem mlčení na domácí seminář o vztahu církve ke kacířům. Přišli jsme do bytu, kde byly hned za dveřmi naskládány desítky párů bot. Ve velkém obývacím pokoji sedělo plno lidí na židlích, pohovce i jen tak na podlaze. Přednášel Miroslav Ransdorf. Seděli jsme jako přikovaní a poslouchali jeho odvážné a nesmírně strhující vyprávění, které se ani trochu neshodovalo s tím, co jsme se v dějepisu učili ve škole.

Chtěl bych právě teď, když je po smrti a na jeho hlavu se snášejí ze všech stran posměšky, odsudky a cynické nadávky, říct, že tehdy pro nás byly jeho přednášky symbolem svobody slova, ilegálního odporu proti vnucování oficiálních myšlenek a ideologie. Byl to pro mě začátek čehosi, co potom vrcholilo po roce 1985 v rámci nezávislé kultury, polozakázaných koncertů a divadel, a co vyústilo v pád zkostnatělé komunistické moci. Jeho vědecké publikace Z myšlenkového světa reformace, Muž velké touhy: Komenský proti proudu dějin, nebo Hledali spravedlivější svět: Od Luthera po Jeffersona mi také výrazně rozšířily obzor a myslím si, že by byla velká škoda, kdyby se na tuto, skrytou, protože mediálně nevděčnou, stránku jeho odkazu zapomnělo.

Za to teď, po letech, panu Miroslavu Ransdorfovi děkuji.

Kéž je mu země lehká.