Nekonečný majdan aneb Náckové na pochodu

Co byl a je slavný ukrajinský majdan zač? Odpověď přinesl tento víkend: nacistické symboly a násilí radikálních nacionalistů v ulicích, rabování, mlácení názorových odpůrců -pokus o ozbrojený mocenský převrat.

Už je tomu dva roky, kdy zaplavily svět apokalyptické záběry z Kyjevského Náměstí nezávislosti: střelba do lidí, házení zápalných lahví, zběsilé útoky holohlavých mladíků v uniformách a helmách se znaky SS. Nikdo z nás tehdy nechápal, co se děje. Drželi jsme palce Ukrajincům a snažili se věřit oficiální verzi, že celé to násilí má hluboký smysl, protože jde o demokratické vzepětí společnosti proti zkorumpovanému prezidentovi a všemocným oligarchům. Že jde o boj obyčejných Ukrajinců za lepší, důstojnější a svobodnější život.

Jak šel čas, začalo vyplouvat na povrch, že to celé nebylo zdaleka tak romantické. Že to celé bylo vlastně bylo úplně jinak. Obraz majdanu jako vzorového příkladu občanského uvědomění občanů, kteří prozřeli a uvědomili si, že jejich místo je na demokratickém západě, a ne na orientálně despotickém východě, že chtějí prchnout z područí Kremlu a schoulit se pod ochrannými křídly Pentagonu, který nám vnucovala – a dosud vnucují – naše média, byl od začátku do konce vylhaný a připravený. Jeho cílem bylo vymýt nám mozky a zakrýt skutečnou pravdu.

Jakákoli zmínka o fašizaci a radikalizaci krajních nacionalistů, kteří chtějí žít v zemi „jediného, ukrajinského národa“ a všechny ostatní národnosti vyhnat za hranice, jakákoli zmínka o násilí a chaosu, kdy se po republice pohybují nekontrolovatelné skupiny ozbrojených radikálů, byla paušálně odsuzována jako ruská propaganda. Události tohoto víkendu nám ukazují, jak moc jsme se nechali napálit.

Ukrajinská vláda je v troskách, každý ministr pracuje pro jiného oligarchu, vzájemně po sobě házejí bláto a nedokáží se dohodnout. Miliardy dolarů mezinárodní pomoci skončily v černé díře korupce. Ceny základních potravin, vody, uhlí, elektřiny a benzinu vzrostly několikanásobně. Lidé jsou zoufalejší než před začátkem majdanu před dvěma lety.

Přišel čas radikálů, ukrajinských nacionalistů a fašistů, přišel čas ozbrojených polovojenských bojůvek. Rabují obchody, zapalují banky, obsazují hotely v centru Kyjeva. Policie jim nebrání, spíše asistuje, protože s nimi v jejich radikální vůli po změně a po státním převratu sympatizuje. Většina ukrajinské společnosti se shodne pouze v jednom – takhle to dál nejde. Jediní, kdo mají jasnou vizi, jak dál, jsou ultrapraví radikálové z Pravého sektoru a spřízněných organizací. Jejich motorem jsou zhrzení bojovníci z východní fronty, kteří mají pocit, že nasazovali život za vlast zbytečně. A teď mají chuť konečně bojovat za reálnou změnu, tuší, že bojují o moc.

Nelze zamlčet, že odpovědnost za ukrajinskou katastrofu mají i čeští politici a aktivisté, kteří majdan pod praporem Evropské unie a NATO podporovali a zavírali oči před jeho riziky. Teď k novým násilnostem na Ukrajině mlčí a stylizují se do oblíbené české pózy: já nic, já muzikant. A potají si možná sypou popel na hlavu a modlí se, aby jednou fašizující nálady uměle – a jejich vinou – rozdělené a zradikalizované společnosti nesvrhly po kyjevských politických loutkách také je samotné.