Omilostnění novodobého českého národního hrdiny Jiřího Kajínka prezidentem Milošem Zemanem bylo pro novináře i širokou veřejnost senzací, srovnatelnou snad jen s vynořením se lochnesské příšery pod mostem na Orlíku.
Konečně se něco děje, mručeli si spokojeně pod vousy upracovaní muži. Já snad omdlím, vzdychaly rozrušeně jejich rozjařené ženy. Kajínek na Hrad, hučeli sborem rozjitření obyvatelé domovů důchodců.
„Milosrdné“ rozhodnutí Miloše Zemana, který při nástupu do funkce označil tento ústavní institut za monarchistický přežitek, opovržlivě se vysmál svým předchůdcům, jak ho zneužívali, a zavázal se, že on se k němu v žádném případě uchylovat nebude, se rozebíralo nejen v parlamentních kuloárech a ve všech rozhlasech a televizích, ale i ve všech kavárnách, hospodách, barech, putykách a nádražních bufetech, nemluvě o pavlačích, kosmetických salonech a kadeřnictvích.
Pár zdařilých loupeží, zmlácení dvou policistů, následná krádež jejich služebního vozu, útěky z vězení a hlavně dokola omílané fráze o vlastní nevině umocněné psím pohledem a nadáváním na justiční systém – to byl kouzelný koktejl, díky němuž se Kajínkovi podařilo to, po čem před podzimními volbami marně touží všichni politici – oslovit obyčejné lidi. Je to možné proto, že žijeme v zemi, která prožívá chronické znechuceni politikou a politiky. Většina lidí má stále silnější pocit, že jsme státu dobří akorát tak na placení daní a u soudu se spravedlnosti nedočkáme, protože česká justice je všechno, jen ne neúplatná. O policistech a jejich morálních principech raději nemluvě
Tato směsice pocitů se stala úrodnou, hojně pohnojenou půdou pro novodobou legendu o Kajínkovi. Její hrdina nejprve jako bájný rytíř přemůže sám dva muže zákona a poníží je krádeží auta, v němž triumfálně ujede pryč, pak upadne do léčky zlého soudně-policejního komplotu českého státu, aby několikrát zázračně uprchl z nejpřísněji střeženého vězení v zemi. Mýtus se ujal se mezi lidmi tak pevně, že kdyby se zítra konaly prezidentské volby, nebyl by český Hrabě Monte Christo bez šancí. A to je právě ten paradox.
Je totiž veřejným tajemstvím, že Zemanova milost nebyla ani tak aktem milosrdenství jako spíše populistickým tahem, který mu má pojistit znovuzvolení. Aby se ale nepřepočítal, protože Čechy jsou země, kde cesta na Hrad často vede přes vězeňskou celu, tak se dostal do prezidentské funkce jak Husák, tak Havel.
Ale vy se asi ptáte, kde je ten záchod, kde se Kajínek poprvé po 23 letech v base svobodně vyčůral. Jenomže to já prozradit nemůžu. Vrchní z jedné restaurace na vltavském nábřeží, který se mi s tím pochlubil, se totiž bojí, že kdyby se to rozkřiklo, byl by pisoár tak obklopen čumily, že by se v případě potřeby nedostalo na platící hosty.
