„O referendu hovoří jenom ti, kdo politicky zkrachovali,“ vybuchl Vladimír Mečiar jako papinův hrnec, když se ho redaktor na veřejném setkání v budově bývalého Federálního shromáždění opakovaně zeptal, proč rozhodli o rozbití společného státu sami, bez toho, aby se zeptali na názor občanů v referendu. Zákon, který jim to umožňoval, existoval, jenom se jim to nehodilo do krámu.
Jak to tehdy bylo? Všechno začalo volbami, ve kterých utrpěla Klausova Občanská demokratická strana na Slovensku takový debakl, že jí to neumožňovalo smysluplně vytvořit federální vládu. To byl ve skutečnosti hlavní impuls k tomu, aby se do té doby zcela okrajové debaty o spravedlivějším rozdělení pravomocí z Prahy dostala na politické výsluní. Desítky „babek demokratek“, jak jim tenkrát na Slovensku, kde v centru Bratislavy na náměstí SNP postávali se slovenskými vlajkami, ironicky přezdívali kolemjdoucí, byli normálním lidem k smíchu. Jakmile ale Klaus zavětřil, že rozdělení republiky může zachránit jeho politickou kariéru, stalo se i jeho zásluhou z požadavku slovenské samostatnosti ústřední politické téma. Nehledě na skutečnost, že ani Klausova ODS, ani Mečiarovo hnutí HZDS neměli rozdělené Československa v programu, tudíž pro ně neměli politický mandát.
Veškeré otázky na legálnost rozdělení byly uťaty s agresivními poznámkami, že jsou to provokace závistivců a zkrachovanců.
„Nemyslete si, ta jednání byla tvrdá, ta byla nemilosrdná, pořád jsme bojovali, nemyslete si,“ ozval se v jednu chvíli Václav Klaus, když mu redaktor položil otázku, proč se tak vesele a přátelsky poplácávali pod platanem v brněnské vile Tugendhat, jak o tom svědčí fotografie, která tento fakt dokazuje.
„Závěr našich občanů je zcela jednoznačný, o tom prostě nemůže být sporu, všichni to vnímají jako náš velký úspěch,“ rozhořčil se v jedné chvíli Klaus, když odpovídal na další otázku. A to přesto, že před pár dny zveřejněný průzkum Sociologického ústavu České akademie věd ukazuje něco jiného: za pozitivní považují rozdělení Československa před 25 lety pouze dvě pětiny Čechů a Slováků.
Mečiar byl po většinu debaty ve výborném rozmaru, dokonce dával k lepšímu vtipy. Například o jedné paní, která měla dům na slovenské straně hranice, ale při cestě na záchod musela do České republiky, kam tato důležitá, byť nevelká dřevěná stavba po rozdělení připadla. S Klausem si evidentně nepřestali rozumět, navzájem si dojemně mazali med kolem huby. Padala slova jako „historická pravda“, „zabránění krveprolití“ a podobně. Nedokázala mě ale zcela zbavit dojmu, že pokud by byli pánové Klaus a Mečiar upřímní, mělo padnout ještě jedno rčení, a sice Rozděl a panuj.