Mach s Šebestovou osiřeli

Šibalská opice Žofka, Pipi Dlouhá Punčocha i rošťáci Mach s Šebestovou dnes mají smutek. Do pestrobarevného barevného pohádkového světa za zrcadlem odešel navždy tvůrce jejich podoby, jak jsme si ji zapamatovali, malíř Adolf Born.

„Ale paní Plavcová – já přece v tom svém světě, humorem dlážděném, v podstatě žiju,“ odpověděl Adolf Born vloni, v jednom z posledních svých rozhovorů redaktorce Lidových novin na otázku, jestli by chtěl žít ve světě, který stvořil svými ilustracemi, kostýmy, divadelními scénami, animovanými filmy a obrazy. Když jsem si dnes prohlížel knížky, kterým vdechl svou veselou obrazností duši, došlo mi, že v tom jeho humorem dlážděném světě tak trochu žijeme i my, co jsme na Bornových úsměvných postavičkách vyrůstali a později vychovávali svoje děti.

Je teď hodně v módě mávat českou vlajkou a být se do prsou coby udatní Čechové. I když mám zemi, kde jsem se narodil hodně rád, vlastenectví nebo raději národní hrdost prožívám a dávám najevo jinak. Vnímám své češství nejraději jako pouto s lidmi, s nimiž sdílím radost a smysl pro humor jistého neopakovatelného, českého druhu. A do tohoto mého národního (a zároveň i mého osobního) Panteonu Adolf Born rozhodně patřil. Je mi smutno, že odešel, a zároveň se musím pousmát, když si představím, jak se tam nahoře, v bornovském nebi, plném mluvících zvířat s lidskými vlastnostmi, pestrých barev a šibalského humoru, po letech potkává se svým věrným uměleckým souputníkem Milošem Macourkem.

Chtěl bych těm moudrým a vtipným pánům od srdce poděkovat, protože jsem díky nim zažil něco, co mám moc rád a celý život si to nesu s sebou. Jemný nadhled, cit pro legraci, dobrosrdečný úsměv a pocit, že život je radostná a veselá, byť někdy poněkud tragikomická záležitost. Vybavuji si, jak mi jako malému, vyjukanému prvňákovi dodávala sílu a energii skutečnost, že Bornovi a Macourkovi hrdinové sice žijí v pohádkovém světě, ale mluví, přemýšlí a chovají se úplně jako my, obyčejné děti. To jsem je znal ještě jenom z knih a obrázků v nich. Že nejsou žádní šprti ani Mirkové Dušínové, ale takoví sympatičtí rošťáci a uličníci, kteří mají v jádru dobré srdce. Jsem přesvědčen, že pánové Born a Macourek udělali pro výchovu několika generací českých dětí a pro rozradostnění generací dospělých více, než všichni ministři kultury a školství, co se jich jen ve vládních křeslech vystřídalo a ještě vystřídá, dohromady.

Takže ještě jednou děkuju za to, že jste byl, pane Borne. Jdu si pustit Macha a Šebestovou.