O českém lvu, vlku a bobrovi

Pozor! Tato úvaha nepojednává o teroristických útocích, ale o tom, jak se do naší země vracejí dravá zvířata o hodně divočejší než liška nebo divoké prase. Doslova i v přeneseném smyslu slova.

Žijeme ve světě sílících kontrastů a do očí bijících paradoxů. A to nemluvím jen o tom, že jedni raketově bohatnou, zatímco druzí upadají do chudoby. Ani o politice, ze které se mi při pouhém pomyšlení zvedá za krásných letních večerů žaludek. Bude to o přírodě a napadlo mě to včera v lese. Uvědomil jsem si, že vztah lidí k prostředí, kde žijí nebo kam občas prchají před upoceným spěchem měst, je metaforou vypovídající o nás často více, než bychom si sami přáli.

Obyvatelé tak rozlehlých zemí jako je Rusko nebo třeba Amerika se dívají na svět úplně jinak, než my, Češi. Zatímco Rus nebo Američan při uvažování o světě kolem nás vzhlížejí ke hvězdám a užívají si pocit vesmírných poutníků, plavících se nekonečnem na palubě modré planety, Češi při pohledu na noční hvězdné nebe uvažují o tom, jestli jejich maličkou zemičku osud ráčí uchovat v míru a klidu, nebo jestli se některý z velmocenských paktů či unií – jako už tolikrát v historii – nepokusí vnutit nám svoji vůli.

A podobně je to se vztahem k přírodě a ke zvířatům, zvláště těm dravým a divokým. Rus i Američan považuje za samozřejmé, že se v jeho zemi v odlehlých horách a lesích prohánějí medvědi, vlci, tygři nebo třeba krokodýli. V ohromných Národních parcích severní Ameriky nebo nekonečné sibiřské tajze mají prostoru víc než dost a tam, kde dochází k jejich setkávání s lidmi, si s nimi místní obyvatelé většinou umějí poradit.

Úplně jiná situace je ale v Česku, kde je to z vesnice do vesnice nejvýš pár kilometrů a i ty nejodlehlejší hory a lesy projdete za pár dní nebo hodin. Houbařů a turistů je v nich navíc tolik, že se často pletou jedni druhým pod nohy. Jenomže my, Češi – snad za to může ten dvouocasý lev ve znaku – chceme také svoji vlastní divočinu s pořádnými šelmami. V Jesenících, na Šumavě, a dokonce i na Kokořínsku i v okolí Doks tak v posledních letech můžete potkat rysy, vlky a do slezských Beskyd se občas zatoulá ze Slovenska i medvěd. A zrovna včera v jedné vsi na Rokycansku vyděsil jednu místní ženu k smrti zatoulaný bobr.

A nejde jen o strach, ale – jak jinak – hlavně o peníze. Myslivci a farmáři považují rysa za škodnou, která jim krade úlovky, developeři jsou rozhořčeni, že kvůli zvířatům a ochranářům nemůžou rozšiřovat svůj byznys, rybáři nadávají na kormorány, že jim vyžírají ryby. A ochranáři bijí na poplach, že jestli to takhle půjde dál, z hezké české přírody za chvíli nic nezůstane. Houbaři nadávají na cyklisty, cyklisté na pěší, aby pak v hospodě svorně nadávali na rozhodčí, politiky a na muslimy. Anebo se poperou jak medvíďata.

A jaké z této bajky plyne poučení? I kdybyste v Čechách zabloudili do té nejdivočejší divočiny, od lidských hádek a politiky stejně neutečete.