Pandemické peklo občas přináší kromě úzkostí a vzteku i moudré nápady, jaké by snad za normálních okolností nikoho ani nenapadly. K nim patří i návrh Karla Schwarzenberga na zklidnění emocí kolem pražského pomníku maršála Koněva.
Přiznám se, že pokud bych pokus o zklidnění emocí a nenávisti mezi příznivci a odpůrci nedávného odstranění pomníku sovětského maršála Koněva od někoho očekával, určitě by to nebylo od starého pana hraběte, který se při hledání viníků našich národních polízanic zachmuřeně a výhružně díval právě převážně na „zlé Rusko“. O to víc mě potěšila jeho nejnovější výzva ke klidu a zdravému rozumu v době, kdy máme svých problémů s pandemií a důvodů k naštvání beztak víc než dost.
„Byl to sovětský maršál, Rus a není na nás, abychom se s těmito postavami ruské minulosti vypořádávali my. Ostatně sporných osob ve vlastní minulosti máme sami dostatek a s jejich působením jsme se ještě ne úplně vypořádali. S tím budeme mít ještě dost práce, takže bychom zatím mohli cizí problémy ponechat stranou a nechat je k vypořádání dotyčným zemím,“ napsal Karel Schwarzenberg.
Není ostatně dozajista sám, koho v této nelehké době poněkud dráždí přehnaná ambice některých pražských komunálních politiků dělat světovou politiku a zalykat se ideologickými výkřiky, aniž by se radši soustředili na zmírnění chaosu způsobeného pandemií, vládními opatřeními proti ní nebo třeba úklidem ulic a chodníků, které jsou letos uklizené snad jen v bezprostřední blízkosti budov radnci jednotlivých čtvrtí.
Pan hrabě navrhuje umístit pomník kompromisně na některé z pietních míst, kde byli pohřbeni rudoarmějci padlí při osvobozování Československa, protože tam by jako jejich vrchní velitel mohl mít své důstojné místo.
Řeklo by se malá nepodstatná zpráva, která mezi ostatními tak trochu zapadla. Nemyslím si. Odvaha odpoutat se od vlastních předsudků, najít vnitřní sílu k velkorysosti a snažit se nečinit si zbytečně nepřátel jen pro pocit vlastní nadřazenosti – to jsou přesně ty vlastnosti, jichž se většině českých politiků odzdola až úplně nahoru proklatě nedostává.
Takže klid, nohy v teple, trochu nadhledu ještě nikdy nikomu neuškodilo. Kéž by se toto drobné poselství aristokracie ducha stalo v naší závistivé a záštiplné době první vlaštovkou, která sice jaro nedělá, může ale alespoň přinést čerstvý vzduch blížícího se předjaří.
